Logo plachtění

Historie plachtění

Schulgleiter SG-38, typický představitel kluzáků z 20. a 30. let. Zde je již vybaven aerodynamickou gondolou kryjící pilota.


Úvodní stránka

Plachtění má poměrně dlouhou historii. Kluzáky patřily mezi první konstrukce letadel těžších vzduchu, bylo to však dáno nedostatkem vhodných pohonných jednotek. Skutečné plachtění, tedy aktivní využívání přírodních sil k letu, začalo až ve 20. letech. Jediným tehdy známým způsobem tehdy bylo létání podle návětrných svahů. Konstrukce se tehdy vyskytovaly dost různorodé, mnohdy to byly jednoduché kluzáky s trupem tvořeným otevřenou konstrukcí a s pilotem sedícím na "bidýlku" před křídly. Startovalo se pomocí gumových lan (tzv. gumicuku), kterými byl větroň doslova katapultován do vzduchu. Největšího rozmachu se dočkalo plachtění v Německu, kde Versailleská smlouva silně omezovala stavbu a používání letadel, ale plachtění nijak omezeno nebylo. Skutečnou Mekkou německého i světového plachtění se stala Wasserkuppe v pohoří Rhön. U nás měla stejný význam Raná u Loun, létalo se ale i na Kozákově, na Zvíčině, na Baních u Zbraslavi, na Straníku u Nitry i leckde jinde. Byla to dost heroická doba, dvojsedadlové cvičné větroně téměř neexistovaly a tak začínající plachtaři létali od začátku sami na jednoduchých kluzácích pár metrů nad svahem. Časy letu se jako u modelářů počítaly na minuty a vteřiny. Občas se někomu podařilo narazit na stoupání, které jej vyneslo vysoko nad svah. Tak bylo objeveno a postupně bylo zkoumáno termické proudění , které zbavilo plachtaře závislosti na svahovém proudění a umožnilo plachtění prakticky kdekoliv. Začala být budována rovinná letiště a ke vzletu větroňů se začal používat naviják nebo vlek za motorovým letadlem, což umožňovalo vzlety do větší výšky nutné pro navázání do termických stoupavých proudů. První aerovlek absolvoval německý plachtař Espenlaub v roce 1927 po předchozích nepříliš úspěšných pokusech se startovacími raketami (!!), přibližně ve stejné době se objevil vzlet pomocí navijáku. V druhé polovině 30. let objevili němečtí plachtaři i vlnové proudění za horskými hřebeny. Před druhou světovou válkou bylo termické proudění považováno za něco dost vyjímečného a obtížně využitelného, v Československu byli před válkou jenom tři plachtaři, kteří v termice překonali vzdálenost 50km. Světový rekord v letu na vzdálenost měl v té době ale hodnotu již přes 300km. Po válce ještě krátce pokračovalo období létání na svahu, ale potom se všeobecně přešlo na létání v termice. Tehdy dosahované výkony vzbuzují u dnešních plachtařů shovívavý úsměv; oni by to i s tehdejšími větroni dokázali lépe. Ovšem tehdy ještě měla jak termika tak i taktika letu mnohá tajemství. Revoluce v konstrukci větroňů probíhající v 50.-60.letech přinesla rychlé zvyšování výkonů, vzdálenosti přes 500km se létaly i na uzavřených tratích, ne jenom rovně po větru. V roce 1964 potom americký plachtař Al Parker jako první překonal vzdálenost 1000km. Další let přes 1000km se podařil až v roce 1972; tehdy vynikající německý plachtař Hans Werner Grosse doletěl 1400km z Lübecku v severním Německu do Biarritzu na francouzsko-španělských hranicích. Vzdálenost 1000mil (1600km) jako první překonal Američan Streideck v roce 1974; jeho cílový let s návratem probíhal téměř zcela po návětrných svazích Apalačských hor. V roce 1978 potom Grosse uletěl trojúhelníkovou trať přes 1000km. K letům na velké vzdálenosti se využívá i vlnového proudění za pohořími; již v roce 1964 byl na Novém Zélandu ulétnut let s návratem o délce přes 600km. V roce 1992 byla potom na Novém Zélandu překonána vzdálenost 2000km. Dnes má již rekord v letu na vzdálenost (na uzavřené trati přes 3 otočné body) hodnotu přes 3000km.

První mezinárodní mistrovství světa se konalo v roce 1937 letech na Wasserkuppe, v roce 1940 měla být plachtařská soutěž dokonce součástí olympijských her. Od roku 1948 se konají pravidelně mistrovství světa; v současné době se konají každé dva roky. Za tu dobu se létalo v nejrůznějších částech světa a v nejrůznějších podmínkách - od deštivé Anglie (1964) přes argentinské pampy (1962) až po pohádkové podmínky Texasu (1983). Létalo se také ve vysokohorských oblastech, a už to byly novozélandské Jižní Alpy nebo Alpy savojské ve Francii (1996). V roce 1988 se poprvé mistrovství světa konalo nad územím dvou států (Rakouska a Maďarska), v roce 2000 létali závodníci z Bayreuthu i nad naše území.

Zpočátku se létalo mistrovství světa bez rozdělení větroňů na třídy. V letech 1952-56 se na MS létala zvláš kategorie dvojsedadlovek, od roku 1958 byla zavedena standardní třída. Od roku 1978 se létá jako další kategorie 15m třída, od r. 1997 tzv. světová třída, v roce 1999 bylo první MS juniorů do 25 let (standardní a klubová tř.), od roku 2001 se létá MS v 18m třídě. Od roku 2001 se létá na úrovni mistrovství světa i klubová třída (do té doby od 70. let jenom mistrovství Evropy) a svoje mistrovství světa mají i ženy (standardní a 15m třída).

V českých zemích se plachtění objevilo ve 20. letech, zpočátku se jako jinde létalo jenom na návětrných svazích. Prvními plachtařskými terény se staly Baně nad Zbraslaví a Medlánky u Brna, kde se také v roce 1924 konala I. národní soutěž plachtových letadel. Bežně se startovalo pomocí gumového lana (tzv. gumicukem), začátkem 30. let olomoučtí plachtaři úspěšně prováděli starty vlekem za automobilem a začali jako první u nás využívat aerovlek. Ve 30. letech začali i naši piloti objevovat termické proudění a vydávali se na přelety v termice. Po druhé světové válce nastal bouřlivý rozvoj plachtění; s technikou po Němcích se létalo na mnoha místech značně živelně. Začátkem 50. let začalo převládat létání v termice a svahová letiště byla postupně opouštěna, případně vznikla v jejich blízkosti nová rovinná letiště (jako pod Ranou u Loun nebo v Podhořanech mezi Čáslaví a Pardubicemi). Plachtění mělo poměrně značnou podporu "shora", podobně jako další sporty. Aerokluby dostaly nové moderní větroně a sportovní úroveň se rychle zlepšovala. V roce 1953 se potom konalo první mistrovství republiky. V první polovině 50. let byl na našem území uskutečněn první let přes 500km. V první polovině 60. let finanční podpora značně zeslábla a aeroklub, tehdy již součást Svazarmu, se zaměřil na podporu parašutismu a motorového létání. "Brannost" byla heslem vojáků ovládajících Svazarm a hlavním úkolem aeroklubů podle nich byla příprava budoucích výsadkářů a vojenských pilotů. Plachtění bylo spíše trpěno jako "doplňkový sport". Na úrovni plachtění se to bohužel negativně projevilo stejně jako zaostávání našeho leteckého průmyslu, který nedokázal dát našim plachtařům moderní kompozitové větroně. Sportovní výkony se i přesto stále zlepšovaly. Koncem 50. let se začaly u nás dařit i 500km lety na uzavřené trati a nové Orlíky s laminárním profilem křídla totéž umožnily i řadovým pilotům v aeroklubech. S novými větroni VSO-10 se výkony dále výrazně zlepšily, 500km přelety na uzavřených tratích se staly celkem běžné a v roce 1991 byl s VSO-10 ulétnut první přelet 750km na uzavřené trati. (Jinak VSO-10 není žádný zázrak, technologicky i aerodynamicky patří někam do poloviny 60. let). Po roce 1989 se situace postupně měnila, někdy od poloviny 90. let se u nás stále více objevují moderní laminátové větroně (většinou koupené olétané), a už jsou koupeny aerokluby nebo soukromníky. V roce 1999 se na našem území podařilo poprvé ulétnout více než 1000km. Bohužel ani dnes nemá plachtění na růžích ustláno. Naštěstí se většina aeroklubů dokáže uživit i v dnešních podmínkách a v posledních letech se najde i dost majetných nadšenců, kteří se létání intenzívně věnují, takže dochází k opětovnému oživení tohoto sportu.

Zpět na úvodní stránku