Logo plachtění

Historie Glasflügel

Firma Glasflügel patřila k novým výrobcům, od svého založení v roce 1962 vyráběla větroně výhradně z laminátu a kompozitních materiálů. Bohužel její historie skončila začátkem 80. let, kdy firma zkrachovala. Zůstala po ní však řada zajímavých a výkonných typů větroňů.

Prvním sériově vyráběným typem byla H301 Libelle. Konstruktéry byli Wolfgang Hütter (známý svými předválečnými konstrukcemi) a Eugen Hänle. Libelle byla velmi subtilní (185kg bez pilota) s křídly o ploše necelých 10m2 při 15m rozpětí. Přitom neodpovídala tehdejší standardní třídě, protože měla vztlakové klapky a zatahovací podvozek. Nejlepší klouzavost dosahovala hodnoty 39, index DAeC má hodnotu 102. Libelle byla prvním velkosériově vyráběným kompozitovým větroněm, celkem bylo vyrobeno 111 kusů. Libelle byla neobyčejně oblíbená, získala jako první kompozitový větroň certifikaci v USA, v roce 1969 byla v anketě časopisu Soaring označena za nejkrásnější větroň, který by piloti nějraději vlastnili.

Od roku 1966 se vyráběl BS-1, větroň volné třídy. BS-1 byl navržen na objednávku jednoho jihoafrického pilota již v roce 1962 Björnem Stenderem, studentem techniky v Braunschweigu. Po Stenderově tragické smrti během zalétávání převzala typ BS-1 firma Glasflügel a zahájila jeho výrobu, bylo vyrobeno 18 kusů. S křídly o rozpětí 18m měl BS-1 klouzavost 44, měl klapky pro změnu zakřivení profilu. Index DAeC má hodnotu 108, podle které je BS-1 lepší než Cirrus ale horší než ASW-12. Na BS-1 bylo dosaženo světových rekordů jako rychlost 135km/h na 300km trati, v roce 1970 Terry Thys ulétl v USA na BS-1 917km, což byl v té době třetí nejdelší let v historii plachtění.

V roce 1967 přišla H201 Standard Libelle, odpovídající pravidlům standardní třídy, neměla tedy vztlakové klapky a podvozek byl pevný. Po změně pravidel v roce 1970 se začala vyrábět varianta H201B se zatahovacím podvozkem, nevelkou, pouze 50kg vodní přítěží a větší vodorovnou ocasní plochou. Rovněž balsové dřevo v potahových panelech křídla bylo nahrazeno tuhou pěnou z PVC. Klouzavost dosahovala hodnoty 38, podle indexu DAeC 98 byla Standard Libelle rovnocenná ASW-15 nebo Standard Cirrusu ale vzhledem k malému plošnému zatížení byla vhodná spíše do slabých podmínek. Do roku 1974 bylo vyrobeno 600 kusů.

Pro volnou třídu byl v roce 1968 vyvinut H401 Kestrel. Kestrel měl křídlo o rozpětí 17m, klapky pro změnu zakřivení profilu (klapky se částečně vychylovaly jako křidélka) a vodní přítěž. Neobvyklé bylo řešení řídící páky, která se pro podélné řízení nevychylovala dopředu/dozadu ale posouvala se (asi jako „berany“ u cestovních letadel). Toto řešení mělo zabránit tomu, čemu se anglicky říká „pilot induced turbulence“, nechtěné pohyby podélným řízením. Použité řešení se osvědčilo a bylo použito u dalších konstrukcí firmy Glasflügel. Klouzavost Kestrela dosahovala hodnoty 43. Sue Martin překonala na Kestrelu dva ženské světové rekordy, Göran Ax v roce 1973 s Kestrelem vyhrál transkontinentální závod napříč Spojenými Státy. Do roku 1975 bylo vyrobeno 129 kusů. Kestrel byl také vyráběn licenčně v Anglii tamějším tradičním výrobcem, firmou Slingsby. Angličané od Kestrela v roce 1971 odvodili T-59D Kestrel 19 s 19m křídlem a klouzavostí 44, který také dosáhl řady úspěchů (3. místo na MS 1972). Index DAeC má u 17m Kestrela hodnotu 112 (jako u ASW-12) u 19m potom 114. Později byl od Kestrela 19 odvozen Kestrel 22 s křídlem o 22m rozpětí.

Již v roce 1970 vzniklo další zdokonalení Kestrela, Glasflügel 604 neoficiálně přezdívaný Jumbo Kestrel. Glasflügel 604 měl nové křídlo o rozpětí 22m s profilem FX-67-K-170 (původně vyvinuté pro připravovaný ale neuskutečněný dvojsedadlový výkonný větroň) a dosahoval klouzavosti 49, což vzhledem k rozpětí křídla nebylo nijak závratné. Údajně za to mohlo nepřesné dodržení tvaru profilu křídel. Glasflügel 604 se nijak výrazně neprosadil; výkonnost byla srovnatelná s Nimbusem 2 s křídlem o 2m kratším, kromě toho byl dost těžký. Bylo vyrobeno pouze 10 kusů. Index DAeC má hodnotu 118, přisuzuje tedy G604 lepší výkonnost než Nimbusu 2 ( s nástavci na 24m má index hodnotu 120).

Pro méně zkušené piloty byla určena H205 Club Libelle vyráběná v letech 1973 - 76. Křídlo bylo v hornoplošném uspořádání místo dosavadního středoplošného a ocasní plochy měly uspořádání do T. Podvozek byl pevný. Nejlepší klouzavost poklesla na hodnotu 35. Vyrobeno bylo 176 kusů. Index DAeC má hodnotu 96 jako u první verze LS-1 s pevným podvozkem nebo jako u VSO-10.

Nástupcem Standard Libelle se stal v roce 1974 H206 Hornet. Vznikl dalším vývojem z Club Libelle, z níž převzal zadní část trupu s ocasními plochami a snad i křídlo (podle některých údajů ale mělo křídlo odlišný Wortmannův profil řady FX-66); přední část trupu s pilotní kabinou byla zcela nová. Hornet používal brzdící klapky na odtokové hraně křídla, daleko za oblastí laminárního proudění. Křídla byla jako u jednoho z prvních větroňů vyrobena téměř výhradně z uhlíkatého kompozitu. Maximální klouzavost dosahovala hodnoty 38. Hornet se však výrazněji neprosadil, vyrobeno bylo jenom 102kusů. Index DAeC dosahoval hodnoty 100, srovnatelné s LS-1f nebo ASW-19.

V roce 1976 vzlétl první H303 Mosquito. Měl v podstatě stejný trup jako Hornet ale křídlo bylo zcela nové s klapkovým profilem. Podle některých pramenů to byl Wortmannův profil FX-67-K-150, podle jiných modifikovaný Hütterův profil použitý již na Libelle. Křídlo bylo shodné s Mini Nimbusem firmy Schempp-Hirth; však se Glasflügel tehdy oficiálně jmenoval „Holighaus & Hillenbrand“. Maximální klouzavost byla teoreticky 41, podle Johnsonových letových měření jenom 39. Podle těchto měření Mosquito nedosahovalo ani výkonnosti Mini Nimbuse, natož pak ASW-20. Přesto bylo obchodně úspěšnější než Mini Nimbus (vyrobeno asi 200 kusů), hlavně díky lepším letovým vlastnostem. Index DAeC má hodnotu 108, stejnou jako u LS-3 nebo Mini Nimbusu.

Posledním sériově vyráběným typem Glasflügelu byl Glasflugel 304, dílo nového konstruktéra Martina Hansena. G304 měl všechny znaky konstrukcí firmy Glasflugel, křídlo však mělo nový moderní profil HQ-10-1642. G304 byl rozhodně slibný typ, bohužel bylo vyrobeno pouze 62 kusů, než firma Glasflügel zkrachovala. Formy postupně vyměnily několik majitelů a v 90. letech byla výroba obnovena firmou HpH v Kutné Hoře, dokonce tam byla od G304 odvozena standardní varianta G304C a v současné době se dokončuje prototyp další standardní verze G304S se zcela novým křídlem.

Posledním typem vyvinutým u Glasflügelu byl Falcon, větroň standardní třídy, do kterého byly vkládány velké naděje. Trup byl převzat z G304, křídlo bylo zcela nové. Jako pravděpodobně první větroň používal na spodní straně křídla pneumatický turbulátor. Klouzavost překračovala hodnotu 40. K sériové výrobě již nedošlo, formy pro výrobu údajně později koupila firma Glaser-Dirks a křídla Falcona použila pro vývoj svého DG-300.