 |
Jak se létá bez motoru |
Představa, že se dá létat bez motoru několik hodin a ulétnout dokonce vzdálenosti až několik set kilometrů je pro laika neuvěřitelná. Ale ono to doopravdy jde a kupodivu to není až tak vyjímečné. Jaké možnosti tedy příroda dává?
Historicky první možností je využití proudění
podél návětrných svahů - vzduch je nucen podél svahu proudit vzhůru a
toho se dá využít. Názor, že pro plachtění je potřeba vítr přetrvává
mezi laiky dodnes. Plachtění tak začínalo a dnes létají podél svahů i
rogalla a klouzavé padáky. Stačí najít dost dlouhý a vysoký svah a mít
dost silný vítr správného směru a mžůe se létat, mnohdy dlouhé
kilometry. Extrémem v tomto směru byl více než 1600km dlouhý cílový let
s návratem, který absolvoval v roce 1974 Američan Streidieck podél
svahů Apalačských hor.
Další - a dnes nejpoužívanější - možností je termické
proudění. Když svítí slunce na zem, prohřívá se vzduch nerovnoměrně
(nad polem více než nad rybníkem), teplý vzduch postupně vytváří jakési
bubliny, které se potom od povrchu utrhnou a stoupají. Za příznivých
podmínek v takové bublině zkondenzuje v určité výšce vlhkost a vytvoří
se oblak zvaný odborně cumulus. Jsou to ty krásné "květáky" s tmavou
rovnou základnou vyznačující stoupavé proudy, kultovní mraky plachtařů
(V plachtařském folklóru existuje i vánoční koleda "Narodil se cumulus,
radujme se"). Termické stoupavé proudy v našich krajích dosahují síly
do 4-5m/s a výška základen kumulů (do mraku se podle předpisů nesmí,
ale leckdo "z doslechu" ví, jak to vypadá) bývá 1000-2000m, já osobně
jsem se setkal se stoupáním 6m/s a základnou mraku 2600m. To že název
"termika" má něco společného s teplem neznamená, že termika je jenom za
teplého počasí; důležitý je rozdíl teplot a tak je mnohdy v dubnu
nepříjemná zima a ve vzduchu jsou přitom "šprajcy, že to rve krovky".
Zažil jsem tak termické létání nad krajinou pokrytou zbytky sněhu i nad
barevným podzimním listím.
A do třetice, kde získat výšku: při
dostatačně silném větru se vzduch v závětří vysokého hřebene rozvlní
podobně jako voda v potoce, proudící přes kámen na dně. Vzniknou tak
pásma stoupání rovnoběžná s hřebenem a dosahující až do desetinásobku
převýšení hřebene nad okolní krajinou. Vrcholy vln jsou při dostatečné
vlhkosti vzduchu vyznačeny typickými čočkovitými mraky, které i přes
silný vítr setrvávají na místě. Toto takzvané vlnové proudění se
vyskytuje převážně v zimě a umožňuje jak výškové rekordy (maximum přes
14000m) tak i dlouhé lety podél horských hřebenů - současným maximem je
přes 2300km ulétnutých podél And.
Jak je vidět, příroda dává dost možností, jak se udržet ve vzduchu i bez benzínu (plachtění je tak vlastně ekologický sport) a urazit i dlouhé vzdálenosti. Jednoduše řečeno, stačí někde nabrat výšku ( většinou v termice) a potom klouzat k dalšímu stoupavému proudu a tak pořád dokola stylem píïalky vpřed. Protože ale jde i o rychlost, vstupuje do hry taktika, kdy se pilot nezdržuje kroužením ve slabých stoupavých proudech (ty prolétává rovně) a točí jenom v těch nejsilnějších, volí si cestu místy, kde se dá předpokládat více stoupavých proudů, zbytečně nekličkuje, dívá se, jestli to poblíž někomu nestoupá lépe atd. Kudy proletí začátečník letící na jistotu rychlostí 50km/h, tam dosáhne zkušený pilot se stejným větroněm rychlosti přes 70km/h. A to je rozdíl dost podstatný, zejména na závodech